NÁVŠTĚVNÍ KNIHA:PRAŽSKÝ KRYSAŘÍK, RUSKÝ TOY

Peer-to-peer lending (známý též jako person-to-person lending, social lending či sociální půjčky, někdy také přímé úvěrování, zkratkou P2P lending, P2P půjčky a p2p půjčky) je půjčování lidem přímo od lidí za pomocí zprostředkovatele a online platformy. Uživatelé této online platformy přímo mezi sebou (peer to peer) uzavírají obchody.

Platformy v podobě online aukčních systémů, které slouží k prodeji zboží nebo služeb, jsou dnes již celkem běžným a všeobecně využívaným nástrojem. Patří k fenoménu sdílené ekonomiky, jejíž hlavními představiteli jsou např. společnosti UBER a Airbnb. Systém peer-to-peer půjček se od těchto prostředí prakticky neliší, jediný rozdíl spočívá v tom, že se zde neobchoduje se zbožím, ale s finančními prostředky, přesněji řečeno, setkávají se zde investoři s žadateli o drobné půjčky a uzavírají mezi sebou platné smlouvy o půjčkách. Jde o nový a pozvolna se rozmáhající trend sdílení nevyužitých prostředků na přímo mezi dvěma uživateli. Půjčky probíhají bez účasti bank, tedy i bez jejich vysokých poplatků, přes internetový portál, na kterém se na podmínkách domlouvají přímo klienti mezi sebou.

Mezi nebankovní půjčky patří půjčky krátkodobé (do cca 10 000 Kč, splácejí se jednorázově), půjčky střední velikosti (v řádech desetitisíců, většinou je vyžadovaný pravidelný příjem) a nebankovní americké hypotéky (v řádech statisíců až milionů, zápůjčky jsou vždy zajištěné nemovitostí).

Někteří z poskytovatelů půjček vyžadují zaplacení poplatků předem před vyřízením půjčky, jiní nabízejí „půjčku bez poplatků předem“.

V některých případech je pro získání půjčky vyžadována nějaká forma ručení.

Novela zákona o spotřebitelském úvěru nepřináší jen zvýhodnění pro spotřebitele. Ruku v ruce s její platností nastávají spotřebitelům i některé obtíže. Od 1. prosince 2016 je mnohem těžší získat úvěr, dokonce i ten drobný do 5 000 Kč. Na takové úvěry se dosud tento zákon nevztahoval a u nebankovních organizací často fungovaly jako tzv. mikropůjčky pro lidi, kteří potřebovali akutně řešit svou finanční situaci, ale z hlediska času, záznamu v registru dlužníků nebo kvůli jiným problémům nedosáhli na klasický úrok.

Podobná situace postihla i větší nebankovní úvěry, které též přinášely možnost půjčky pro ty, kteří obvykle neměli na bankovní nízkoúrokovou půjčku nárok, tj. nezaměstnaní, studenti, důchodci nebo třeba ženy na mateřské.

To ale neznamená, že by byla možnost půjčky pro všechny lidi se špatnou bonitou zcela uzavřena. V novele není kritérium bonity zákazníka jasně definováno. Je na každé finanční instituci jakým způsobem a jak důkladně k prověření přistoupí. Může se tedy stát, že v mnohých případech se bude nadále půjčovat i nedostatečně bonitním klientů.[8]

Přesto panuje oprávněná obava, že tito nebonitní klienti budou odkázáni na pouze lichvu, tj. půjčky s přehnaně vysokým úrokem, které už nebudou jakkoliv regulované státem. Ty budou poskytovat „finanční instituce“, které nepožádaly o licenci nebo ji nezískaly, a přesunuly se do šedé nebo černé ekonomiky. Náznak nekalého chování se již objevuje v praxi. „Lichváři“ tlačí dlužníky k tomu, aby si vyřídili živnostenský list a půjčku pak sjednávali na svou podnikatelskou činnost. Na půjčky pro podnikatele se totiž zákon o úvěru pro spotřebitele nevztahuje.[9]

Od 1. prosince 2016 začala platit novela zákona o spotřebitelském úvěru, která zpřísňuje poskytovatelům bankovních a nebankovních půjček situaci na trhu. Vláda si od tohoto kroku slibuje vymýcení lichvářských praktik některých společností v této oblasti. Všechny podnikatelské subjekty, které chtějí od 1. prosince 2016 poskytovat lidem nebankovní půjčky, musí získat licenci od ČNB - ta nově na tyto subjekty dohlíží. Už nestačí pouhý živnostenský list, jak tomu bylo doposud. Každý subjekt, který získá tuto licenci, je povinen řídit se příslušnými nařízeními. Povinnosti poskytovatelů nebankovních půjček jsou následující:

Poskytovatel musí důkladně prověřit finanční situaci žadatele o půjčku před jejím schválením. To platí i pro drobné půjčky do 5 000 Kč, na které se doposud zákon nevztahoval. Pokud vyjde najevo, že by žadatel měl problémy se splácením půjčky, nesmí poskytovatel žádost schválit. V případě, že si poskytovatel vůbec neověří finanční situaci žadatele, mohl by se klient dovolat neplatnosti takové smlouvy, a to až 3 roky od jejího uzavření.[2] Dlužníkovi je při úspěšném dovolání umožněno vrátit pouze poskytnutou jistinu – bez úroků, pokut i dalších poplatků – v době přiměřené jeho možnostem.[3]
Poskytovatel musí nově podat zákazníkovi všechny informace o celkových nákladech na úvěr v pevně dané struktuře. To zjednoduší porovnání nabídek bankovních a nebankovních institucí mezi sebou. Klient totiž přímo uvidí, kolik peněz za úvěr finanční instituci ve skutečnosti zaplatí. Poskytovatel dále nemůže do dokumentu doplňovat jakékoliv další informace, které by případné srovnání ztěžovaly.
Poskytovatel musí dát zákazníkovi 14 dní na rozmyšlenou od zaslání nabídky. Během té doby nemůže nabídku měnit ani odvolat.
Mění se možnost spojená s předčasným splacením. Každý rok může klient splatit zdarma až 25 % jistiny. Pokud se navíc klient dostane do těžké životní situace, např. kvůli úmrtí v rodině nebo trvalé invaliditě, bude mu umožněno předčasné splac

Nebankovní půjčka je zápůjčka poskytovaná jiným subjektem než bankou. Typické pro tyto zápůjčky jsou benevolentnější podmínky pro jejich získání. Zřídka je potřeba doložit příjmy a čistý výpis z rejstříku dlužníků. Tato výhoda je však vyvážena poměrně vyššími úroky a vysokou roční procentní sazbou nákladů (RPSN). Jsou ale výjimky. Konkurence mezi poskytovateli došla tak daleko, že některé nebankovní společnosti konkurují bankovním a v některých případech jsou i výhodnější.[1]

Zápůjčka je typ závazku, který vznikne na základě uzavření smlouvy o zapůjčení zastupitelné věci. Díky ní zapůjčitel přenechá vydlužiteli určité množství věcí určených druhově, zejména peníze, a vydlužitel se je zaváže po uplynutí dohodnuté doby vrátit, případně zaplatit navíc i stanovené úroky (při nepeněžité zápůjčce stále věci stejného druhu, ale v přiměřeně větším množství nebo lepší jakosti). Právně je zápůjčka jako typová smlouva upravena v § 2390-2394 občanského zákoníku.

Zapůjčiteli tak vznikne pohledávka za vydlužitelem a tomu zase dluh vůči zapůjčiteli. V případě zapůjčení peněz se půjčená suma nazývá jistina a dohodnuté úroky jsou pak její příslušenství.

Výpůjčka je typ závazku, který vznikne uzavřením smlouvy o výpůjčce nezuživatelné věci. V ní se obě strany dohodnou na tom, že vypůjčitel může po dohodnutou dobu bezplatně používat určitou konkrétní věc, která patří půjčiteli. Podstatným rysem výpůjčky je její bezplatnost, pokud by za vypůjčení věci bylo nutno platit, šlo by o její nájem nebo pacht. Právně je výpůjčka jako typová smlouva upravena v § 2193-2200 občanského zákoníku.

Půjčitel musí předat danou věc v takovém stavu, aby mohla být vypůjčitelem řádně užívána, a poskytne vypůjčiteli poučení o tom, jak věc užívat, ledaže jde o obecně známá pravidla. Vypůjčitel ji pak musí užívat v souladu se smlouvou, resp. způsobem přiměřeným věci, pokud způsob užívání nebyl ujednán. Nesmí ji přenechat jinému, ledaže se na tom s půjčitelem dohodl. Nese také obvyklé náklady spojené s užíváním věci.

Vrátit ji musí po uplynutí doby, na kterou byla výpůjčka sjednána, resp. tehdy, když danou věc už nepotřebuje. Půjčitel ale může požadovat vrácení věci ještě dříve, pokud ji vypůjčitel užívá v rozporu s uzavřenou smlouvou.